České biopotraviny - proč je jich tak málo?

V září poprvé proběhl Měsíc biopotravin, propagační akce pořádaná Svazem ekologických zemědělců Pro-bio a dalšími neziskovými organizacemi s přispěním ministerstva zemědělství (MZe). Těžko si při této příležitosti nevšimnout, že poptávka po biopotravinách roste, ale jejich produkce v České republice stagnuje a v regálech obchodů vítězí dovoz. Proč?
Jeden důvod je zřejmý – v porovnání se zeměmi bývalé evropské patnáctky český zákazník stále nesahá kvůli biopotravinám hluboko do peněženky: minulý rok za ně vydal v průměru jen 27 Kč, zatímco občan starých zemí EU v přepočtu okolo 800 Kč. Ale i to je velký pokrok oproti začátkům ekozemědělství u nás. Téma biopotravin začíná být mediálně vděčné, nemine měsíc, aby se o nich nepsalo v novinách či časopisech. Odborníci však stále hovoří o nedostatečném povědomí občanů o přínosu biopotravin pro přírodu i pro zdraví.

Ani med z horské louky
Dalo by se to ale říci i opačně – ekozemědělci nebo prodejci biopotravin se dost nevěnují marketingu. Rozšíření těchto potravin pomáhají super a hypermarkety, kde je podle průzkumů nakupuje 65 % zájemců o biopotraviny. Většina supermarketů má své koutky zdravé výživy se sortimentem obilovin, luštěnin, cukrů, čajů i pochutin, některé prodávají i čerstvou biozeleninu (např. Tesco). Řetězce jako Billa či Delvita začaly před nedávnem uvádět pod svou značkou čerstvé biopotraviny jako sýry, jogurty či mléko, původem z dovozu. Podle Toma Václavíka, poradce pro ekozemědělství a marketing bio-potravin, však mají v úmyslu hledat i tuzemské dodavatele. Pro zdejší ekozemědělce a zpracovatele je to výzva, které by se měli chopit. „Nárůst nových farem oproti konci 90. let je malý, spíš stagnuje, přestože se dotace zejména na ornou půdu loni ztrojnásobily,“ říká Tom Václavík. Důvodem je podle něj mimo jiné fakt, že vstupem do EU se změnil systém udělování dotací zemědělcům. Dřív je MZe vyplácelo předem, nyní vyplácí až zpětně, po vykázání obhospodařované půdy nebo pastvin. „Proto byl jeden rok de facto prázdný a někteří zemědělci měli problém se uživit,“ říká Václavík.
Samotní ekofarmáři si stěžují na svou kontrolní organizaci Kontrola ekologického zemědělství (KEZ). Podle nich je strašně byrokratická, příliš trvá na plnění úkonů, které s ekologickou produkcí už nemají moc společného (např. evidence pozemků), a její provoz je čím dál dražší. Volání ekozemědělců ministerstvo nakonec dopřálo sluchu, a proto nyní probíhá na ministerstvu výběrové řízení na další kontrolní organizaci, která by mohla jako konkurence KEZu pomoci lepším službám ekologickým hospodářům.
Bioprodukci někdy brání i současná legislativa. Například z nařízení Rady EHS (2092/1991) o ekologickém zemědělství vyplývá, že u nás nelze prodávat med se značkou bio. Včelaři jsou totiž povinni poslechnout každý rok vyhlášku veterinární správy a očkovat včely Varidolem, což je přípravek proti varroáze, časté nemoci včel. Přípravek však obsahuje synteticky vyrobené látky, které nařízení o ekologickém zemědělství zakazuje. A tak je včelaři málo platné, že jeho včely třeba sbírají med jen v chráněném území. Očkuje – tak nesmí svůj med označit logem bio. Pokud by neočkoval, čekají ho sankce veterinární správy. Petr Trávníček ze svazu Pro-bio se domnívá, že by bylo dobré buď změnit legislativu na evropské úrovni, nebo přimět veterinární správu, aby nenutila biovčelaře vakcinovat. Alternativní přírodní náhrada Varidolu totiž neexistuje.

Máme akční plán
Podle Petra Trávníčka je dobytek, který se pase na loukách ekozemědělců, sice „ekologicky vychován“, ale ekozemědělci ho prodávají na jatka jako dobytek z konvenčního chovu. Prý není pro biomaso odbyt a není dost jatek s certifikátem. Chybí tu ekologičtí pěstitelé zeleniny, ovoce a luštěnin i zpracovatelé těchto výpěstků. Může za to podle něj i dotační systém zemědělské politiky, který nemotivuje ekozemědělce k vlastní produkci. Vyhnat dobytek na pastvu dá nejmíň práce. Orné půdy bylo vloni z celkové obhospodařované plochy necelých 8 %.

Ministerstvo zemědělství vypracovalo v roce 2004 Akční plán pro rozvoj ekologického zemědělství. Z něj vyplývá, že rizika pro rozvoj ekozemědělství tkví kromě živelných pohrom a špatného počasí především ve špatné dostupnosti úvěrů, nedořešených vlastnických vztazích k půdě, nízké koupěschopnosti obyvatelstva, ale např. i ve změnách politiky Světové obchodní organizace a zavádění geneticky modifikovaných organismů.
Co tedy hodlá ministerstvo dělat pro rozvoj ekozemědělství? Například vzdělávat (autoři zprávy k tomu navrhují využít odborné zázemí středních zemědělských škol a univerzit), začlenit ekozemědělství do systému státních podpor (např. v rámci Státního fondu životního prostředí) s cílem sladit poskytované podpory ze strany MZe a MŽP. K marketingu a propagaci biopotravin se ministerstvo v akčním plánu příliš nehlásí. Zato navrhuje využívat biopotraviny v jídelnách či kantýnách státní správy.

Iva Nachtmannová

Zdroj: EkoList.cz



Škola zdravého vaření